Jsme exoti nebo výjimeční?

Obrázek

Na první pohled vypadáme úplně normálně, jako každý jiný člověk kolem nás. Když ale někomu řekneme, že uvnitř nás je orgán někoho jiného, znejistí a koukají na nás jako na mimozemšťany.

Přijde li někdo o nohu, nebo ruku, je to na něm vidět a každý hned pozná, že ten člověk je nějak postižený. Když někoho takového potkáte, proběhne vám hlavou myšlenka, jak se k takovému člověku chovat. Projevit lítost, nebo ho brát jako úplně normálního a nedávat najevo jeho postižení? Nejspíš si tihle lidé přejí, abychom se k nim chovali normálně.

Naše postižení není vidět a vypadáme jako normální lidé. Co asi proběhne hlavou člověku, který se dozví, že uvnitř nám tepe orgán někoho jiného? Kousek železa se dá představit - máte sešroubované kosti, novou endoprotézu kyčelního kloubu? Každý si vybaví rentgenový snímek a na něm ty součástky, nebo pípání brány na letišti při kontrole.  

Ale představte si srdce někoho jiného, našité na vaše žíly a tepny, které opět žije. Tepe a čerpá krev. Plíce které dýchají v těle někoho jiného, játra a ledviny ...

Myslím, že člověk, kterému řeknete, že máte transplantovaný orgán, tápe. Je zmatený, neví co si představit, neví jestli litovat, nebo se chovat normálně. Nejspíš právě proto jsme pro něj něco jako bytosti z jiného světa.
Jednou mi moje známá, paní doktroka kardioložka, řekla, že nás pozná. Prý jsme bledší, máme světleji zabarvenou pleť a vyzařuje z nás taková zvláštní energie. A já tenkrát věděl, co tím myslí. Ale neuvědomoval jsem si to do té doby, než jsem se na Světových hrách pro transplantované nesetkal s více lidmi stejného postižení. Když kolem mě bylo najednou více jak sto lidí s transplantovanými orgány, bylo to zvláštní. Neznali jsme se a přece jsme si měli o čem povídat. Osudy nás všech byly podobné a zážitky také. Seděli jsme v restauraci, čekali na oběd a povídali si. Pozoroval jsem dění kolem a snažil se nasát atmosféru restaurace plné lidí s transplantovanými orgány. Děti, junioři, starší lidé .... byl to nepopsatelný pocit a ve vzduchu se vznášela příjemná energie. Nebyla negativní, nebyla ani nějak extrémně silně nabíjející, byla zvláštní, taková posvátná.

V cíli po závodě si potřásáte rukou se soupeři a ptáte se lidí, kteří vás porazili, nebo které jste předběhli vy: "Tak co, co máš?" "Srdce, už devět let, a ty?" "Ledviny, třináct." Děláte si srandu: "No jo zřejmě jsi dostal nějaké dobré srdce, že jsi mě porazil" 

Každý jsme si prožili svůj příběh a máme klasické radosti a starosti, které život přináší. Máme ale také velkou pokoru k životu a jsme vděční za to, že jsme tu mohli ještě zůstat a radovat se s našimi rodinami a nejbližšími přáteli. 

Myslím, že jsme naprosto normální obyčejní exoti, jako všichni ostatní kolem nás, jenom jsme uvnitř nějak trošku skrytě výjimeční. Ale to víme jenom my a pokud o tom nikomu neřekneme, bude to naše skryté tajemství.

TransplantSportCZ

TransplantSportCZ                                                                                              Autor: Martin Turek

« Zpět