Moje transplantace - Lucka

Obrázek

Bylo nebylo…

Narodila jsem se jako úplně zdravá. Bohužel, když mi bylo šest let, můj život zásadně ovlivnila chyba obvodní lékařky, která špatně diagnostikovala zánět močových cest jako obyčejné nachlazení a místo antibiotik ho léčila Paralenem. Tím se ze zánětu močových cest stal zánět ledvin a nakonec se začala vracet moč do ledvin místo toho, aby odcházela z těla ven. Po pár měsících mi doktoři v Praze poprvé zachraňovali život. Naštěstí to odnesla jen část odstraněné ledviny a jizva na břiše.

O 16 let později, během studia na vysoké škole, jsem začala mít vysoký tlak a být hodně unavená. Zjistilo se, že mi pomalu, ale jistě začínají selhávat ledviny. Byl rok 2004 a mně bylo 22 let. Postupem času, jak se funkce ledvin zhoršovala, se začalo poprvé mluvit o transplantaci. V té době ještě nebylo moc dostupných informací na internetu a tak jsme se snažili zjišťovat, co se dalo, kde se dalo. Tedy vlastně moje rodina a můj tehdejší přítel se snažili. Já jsem spávala 18 hodin denně a byla schopná se maximálně najíst a dojít si na záchod. Všechny tyto přípravy tedy šly mimo mě.

Nakonec jsem se dozvěděla, že všichni nejbližší členové mojí rodiny byli na testech, jestli by byli vhodnými dárci. Nakonec z testů vyšla nejlépe moje mamka a ta se rozhodla, že mi ledvinu daruje. 28. 4. 2005 jsem tedy podstoupila příbuzenskou transplantaci a vše vypadalo dobře. Bohužel jen do druhého dne, kdy se v ledvině vytvořila trombóza a ledvina začala odumírat. Větší bolest jsem do té doby nikdy nezažila, chtěla jsem si ledvinu vyrvat z těla. Tehdy mi doktoři zachraňovali život podruhé. Tři dny jsem byla v umělém spánku a nebylo jisté, jak to dopadne.

Naštěstí jsem se z toho dostala, i když několik dní po probuzení, kdy jsem měla silné halucinace a nedokázala je odlišit od reality, byly extrémně těžké nejen pro mě, ale i pro všechny mé blízké, kteří nevěděli, jak na to reagovat. Nehledě na to, že místo toho, abych se radovala z transplantované ledviny, musela jsem se smířit s faktem, že budu muset docházet na dialýzu. Alespoň do doby než se mé tělo zahojí a budou mě moci znovu zařadit na čekací listinu na novou ledvinu.

Dialýzu jsem snášela extrémně špatně – pokaždé byla provázená silnými křečemi v nohách, bolestmi hlavy, občas zvracením a podobně. Naštěstí, díky tomu, že první neúspěšná transplantace byla od příbuzného a jiným okolnostem, mně zařadili na čekací listinu již po půl roce.

2. 11. 2005 mi zazvonil telefon uprostřed dialýzy. Volali z IKEMu, že mají pro mě ledvinu. Vše proběhlo tak jak mělo a od té doby jsme spolu nerozlučná dvojka, i když se občas vzájemně trochu potrápíme.

Aby toho nebylo málo, v roce 2010 jsem otěhotněla a po dohodě s IKEM jsem se přihlásila k porodu do porodnice U Apolináře, která se specializuje na porody maminek po transplantaci a úzce s IKEM spolupracuje. Těhotenství bylo ze začátku úplně bezproblémové, jen ke konci ho trochu zkomplikovala těhotenská cukrovka. V posledním měsíci se ale přidaly problémy s bolestí stydké kosti, která mi hodně komplikovala chůzi a tak jsem poslední měsíc před porodem v porodnici poležela.

10. 3. 2011 ráno jsem odjela na porodní sál na plánovaný císařský řez. Protože jsem v sobě měla Epidural, pamatuji si všechno jen matně, nicméně když mi ukázali malý fialový uzlíček celý špinavý od bílého povlaku, stačila jsem jen říct, že je krásná a najednou jsem se začala cítit hodně zle a bylo mi na omdlení. Poslední, co si pamatuji, bylo to, jak říkám manželovi, že je mi na omdlení. Tehdy mi doktoři zachraňovali život potřetí.

Když jsem se probudila, byla jsem napojená na spoustu přístrojů, z rukou jsem měla napojených spoustu hadiček a vůbec netušila, co se stalo. Stalo se to, že mi doktoři při porodu zavadili o transplantovanou ledvinu, která začala hodně krvácet, a museli ji během porodu spravovat. Ztratila jsem 1,5 litru krve, přičemž během zastavování krvácení ještě došlo k popáleninám, jejichž léčba byla ze všeho asi nejbolestivější a trvala několik následujících týdnů.

To všechno je už ale minulost. Od té doby jsem více méně v pořádku a můj život vypadá podobně jako každý jiný s tím rozdílem, že musím každý den brát léky, které snižují imunitu a zároveň ochraňují mojí transplantovanou ledvinu. V roce 2012 jsem začala běhat, abych shodila poporodní kila, a běh jsem si zamilovala. Sice jsem si občas dala nějakou pauzu, ale bez běhání si už život neumím představit. Nejen, že mně udržuje v kondici, ale potkávám díky němu i úžasné lidi a zažívám úžasné věci.

Tento článek je zkrácená verze toho, co podrobněji popisuji na svém blogu www.luciespevakova.com

TransplantSportCZ Lucie Spevakova

Text a foto ©Lucie Spevakova

« Zpět