Moje transplantace - Martin díl I.

Obrázek

Chtěl jsem svůj příběh napsat krátce a stručně, ale jakmile jsem položil prsty na klávesnici, sami se rozběhly a nešly zastavit. Chronický zánět ledvinových klubíček (glomerulonefritida) je pomalý, neviditelný a tichý zabiják. Pokud se neodhalí v počátku a pravidelně se nekontroluje, může to dopadnou špatně třeba až za patnáct let. Byl jsem překvapen, kolik jsem toho napsal a chtěl to trochu osekat, ale potom jsem si to rozmyslel. Myslím, že je v tom příběhu spoustu zážitků, které by vás mohly zajímat a možná můj příběh bude varováním pro všechny aktivní sportovce, aby nehazardovali se svým zdravím. Příběh je dlouhý, trval celých 15 let a to nejde napsat v pár řádcích, proto jsem ho rozdělil na tři části. Snad se nebudete nudit. 

Za mlada jsem závodně běhal na lyžích v Tréninkovém Středisku Mládeže a nesjpíš někde přetrénoval angínu. V 18 letech při odvodu mi zjistili krev v moči. Absolvoval jsem několikadenní vyšetření v nemocnici a stanovili diagnózu chronická glomerulonefritida. Řekli, že množství krve je zatím nepatrné, ale že třeba za deset let bych mohl skončit na dialýze. Jenomže v mládí má člověk úplně jiné pojetí o čase a osmnáctiletému se třicetiletí zdají děsně staří. V tu dobu se mi třicítka zdála strašně daleko a nic jsem neřešil. 

Hlavně jsem byl šťastný, že po několika odkladech jsem dostal "modrou knížku" a nemusel na vojnu. S vrcholovým sportem jsem ale přestal a pravidelně chodil na kontroly. Hodntoty byly pořád v pohodě a nic jsem necítil.

Sametová revoluce v 89. mě zastihla uprostřed studií na Vysoké škole a po zdárném dokončení mě pohltila svoboda volného cestování. Tehdejší vlna divokého podnikání a budování firem mě nějak minula, protože jsem byl v té druhé sortě lidí, co si sbalili batoh a stopem vyrazili do světa. Se svojí manželkou jsme se usadili v Anglii a chtěli tam zůstat. Tak jsme si našli malou soukromou farmu s ovocem a spoustu času trávili prací v sadě na čerstvém vzduchu. Byl jsem tam pěkně v kondici, protože mě začalo bavit sportovní horolezectví a pravidelně jsem visel někde na hrazdě a posiloval. Bydleli jsme ve stanu a později v karavanu a byli otužilí. Jednou jsem někde dostal zřejmě nějakou infekci, nejspíš streptokoka, který se měl léčit antibiotiky a já myslel, že je to obyčejná chřipka. Měl jsem vysoké horečky a potil se ve spacáku, pil horký čaj a bral Paralen. Tenkrát se zřejmě nastartoval proces rychlejšího rozkladu mých ledvin.

V té době jsme toužili odletět na náš vysněný Nový Zéland. Našetřili jsme si na letenky a sen se nám splnil. Byli jsme okouzleni a už se nechtěli vrátit. Jenže mě začínalo být čím dál hůř. Pořád mě bolela hlava a přidávalo se občas i zvracení. Řešil jsem to Nurofenem a myslel, že je to z práce a posilování, že mám zablokovaná záda. Když mi párkrát bylo hodně špatně, šli jsme k doktorovi, ale ten mi jenom změřil tlak, který byl naneštěstí vždy normální a nic nesignalizoval. Nikoho nenapadlo mi vzít krev.

Postupně jsem začínal hodně často chodit na záchod. V noci jsem se každou chvíli budil a běhal na záchod, ale bylo toho jen trochu. Moč pěnila jako saponát na nádobí a divně chemicky páchla. Začal jsem mít i podivně chemický dech a často mě otékaly nohy. Po téměř roce na Zélandu mi bylo už hodně špatně. Rozhodli jsme se vrátit zpět do Anglie, kde jsme si nechali náš karavan, auto a další osobní věci, s tím, že si zajistím vyšetření, uzdravím se a vrátíme se zpět. Tak padlo těžké rozhodnutí - návrat do Evropy. Na Zélandu jsme opět u známých nechali pár věcí s tím, že si je zase vyzvedneme.

   

Samotná cesta zpět byla zajímavá. Před mezipřistáním v Singapuru se mi z ničeho nic spustila krev z nosu a nešla zastavit. Krásné singapurské letušky kolem mě poletovali a nevěděli co dělat. Po přistání jsme zamířili do ordinace v tranzitní hale. Ošetření bylo za 30USD. OK potřebujeme to, ale doktor musel být odvolán k jinému případu a museli jsme čekat. Odlet už se blížil a jako zázrakem krvácení přestalo. Poděkovali jsme a spěchali k letadlu. Usedli jsme, letadlo začalo rolovat na ranvej a krev se potvůrka rozhodla, že chce zase ven. Naštěstí šla rychle zastavit. V Anglii jsem hned po příletu šel k doktorovi. Popsal jsem mu svůj stav a vzali mi krev. Říkal, že tak do tří dnů budou výsledky. Ještě ten samý den mi volal, že musím okamžitě do nemocnice, mám selhání ledvin. Moje krev už byla hodně otrávená a nikdo nechápal, jakto, že žiju. I vzhledově jsem vypadal na zdravého, svalnatého sportovce. Všichni jen kroutili hlavou. Ten okamžik byl pro mě nejtěžší v životě. Hlavou mě probleskly všechny plány, které jsme měli a představa toho, co bude. Schoulil jsem se do rohu a brečel nejmíň čtvrt hodiny. Celoroční pojištění vypršelo den před hospitalizací a i když jsme tenkrát psali mail domů, aby nám ho ihned prodloužili, došlo k jednodennímu zpoždění a já se trefil s hospitalizací přesně do té mezery. Samozřejmě, že pojišťovna zpoždění způsobené komunikací neuznala a odmítli vše hradit. Doktroři v Anglii byli ale skvělí, s UK existovala dohoda o bezplatné základní pomoci a oni konstatovali, že můj stav byl kritický a poskytli mi nutnou základní pomoc v ohrožení života. Měl jsem obrovské štěstí...

Pokračování příště

Transplant Sport CZ

Text a foto ©Martin Turek

« Zpět