Moje transplantace - Martin díl II.

Obrázek

Doktroři v Anglii byli ale skvělí, s UK existovala dohoda o bezplatné základní pomoci a konstatovali, že můj stav byl kritický a museli mi poskytnout nutnou "základní" péči v ohrožení života. To co jejich definovaná nutná základní péče obnášela, se dočtete později. Měl jsem obrovské štěstí.

Tak jsem se chystal nastoupit do nemocnice v Canterbury. Bříbuzní mě tam odvezli a čekali jsme na chodbě na příjmu. Kolem se mihla krásná paní doktorka a Brian mi povídá: "No, definately not" - tu určitě nedostaneš. Asi za 15 minut vidíme, jak k nám míří doktor a s ním ona krásná doktorka. Když k nám dorazí, tak paní doktorka promluví česky: "Tak jak se máte?" Vystudovala medicínu v Praze, potom pracovala v Německu a skončila v Anglii. Vyprávěla, jak ji neuznali naše vzdělání a musela si čtyři roky doplňovat jejich. V Canterburské nemocnici byla krátce a jako začínající doktor musela podstoupit kolečko po všech odděleních. První den, kdy nastoupila na nefrologii, jsem nastupoval na "její" oddělení. Canterburská nemocnice je stará a pamatuje druhou světovou válku. Vybavení je nejmodernější, jaké si můžete představit, ale prostory pamatují bombardování Británie ve 44. roce. Neexistují tam pokoje. Oddělení tvoří jedna dlouhá chodba s rozšířenými prostory naznačujícími pokoje, v každém takovém prostoru je 8 lůžek. Každé lůžko má rameno s obrazovkou a systémem, jaký známe z letadel. Na chodbě si v automatu koupíte kartu s kreditem, kterou aktivujete a máte přístup na televizi, radio a informační portál nemocnice. To bylo v roce 2002. Dneska už tam nejspíš bude i internet. Kolem každého lůžka byla konstrukce a závěsy. Při kontrole se prostě zatáhly a lůžko se ukrylo do soukromí, ale všechno bylo slyšet. Zajímavé to bylo přes den, protože jste leželi jakoby na obrovské chodbě a viděli všechno to dění kolem. Pořád bylo na co koukat.

Protože jsem v Anglii žil už dlouho a procestoval kus světa, byl jsem zvyklý na lidi různých národností a barvy pleti. Úžasné bylo, kolik různých lidí z celého světa se u mě střídalo. Jednoho dne přišla černoška, taková klasická "big mama" jako z filmů, a přišla měřit tlak. Byla z Afriky, měla krásně teplé ruce a byla moc příjemná a milá. Jindy zase přišel Ind, který byl velice zdvořilý a mluvil spisovnou Oxford English. Další den přišla mladá sestřička a kiwi akcentem na mě spustila "How´s itgoin´mate?" Zrovna přiletěla ze Zélandu a nastoupila tam do práce. S ní jsme si měli hodně o čem vyprávět. Pojila nás její domovina, kde jsme oba ještě před pár dny byli. Ta různorodost lidí mě fascinovala. Všichni byli neskutečně příjemní a milí a pořád se starali, jak mi je. Různě se u mě střídali poradci a psychicky mě připravovali na to, co mě bude čekat. Dietolog mě připravoval na dietu, která mě čeká. Psycholog vysvětloval dialýzu a možnost transplantace. Další člověk mě vysvětloval, kolik léků budu brát a na co jsou. Sranda byla, že se ptali, jestli u nás jsou dialýzy a jak dlouho se čeká na transplantaci. V Británii to tenkrát bylo průměrně 2 roky. Pořád se ptali, jestli u nás jsou tyhle léky a tahle péče. Brali nás jako lidi z rozvojových zemí. Já tenkrát nevěděl nic, srovnávat jsem mohl až po návratu. Super tam bylo, že kamkoliv jsem přišel, vždy mě na rovinu řekli, co mi je a vysvětlili postup, co mi budou dělat, proč a jak mi to budou dělat, a jestli s tím souhlasím. A taky se neustále ptali, jestli nemám nějaké dotazy. Když jsem se na cokoliv zeptal, ihned mě na rovinu vše popravdě vysvětlili. To mě později doma hodně chybělo a psychicky deptalo a deptá dodnes.

Transplant Sport CZ Transplant Sport CZ

No a tak jsem strávil v Canterbury tři týdny. Snažili se mě stabilizovat, abych přežil cestu domů. Nechtěli mě dát dialýzu, protože to je hodně drahá záležitost. Dvakrát jsem dostal krev, každý den jsem měl vysoké dávky EPA a bral léky na tlak. Běžně jsem měl tlak 200/100. Byl jsem tam zrovna v době, kdy královna Alžběta II. slavila zlaté výročí 50 let na trůnu. Rozhodla se to tenkrát oslavit hudbou a před Buckhinghamským palácem na známém kruháči vyrostlo obrovské pódium. Všichni v nemocnici jsme sledovali obrovský koncert v televizi. Nemocnice oslavami také žila. Měli jsme speciální královské menu k obědu, s královskou výzdobou. Byl to zvláštní pocit, asi 50km od nás probíhala největší událost celé Británie a my tam nemohli jet.

Po třech týdnech mě propustili domů. Protože pořád neznali poměry u nás, nachystali mi léky na dva týdny, aby mě vydržely, než najedu na náš systém. Dostal jsem balík léků na tlak a několik balení EPA se speciálním kontejnerem na použité stříkačky. Tenkrát jsem tomu nerozumněl, překvapení mě teprve čekalo po návratu.

Museli jsme se co nejrychleji sbalit a vyrazit zpět domů. Zkontrolovali auto, napakovali všechno, co jsme si tam za tu dobu nashromáždili, protože v Čechách na nás nic nečekalo, a vyrazili.

Pokračování příště ...

Transplant Sport CZ

Text a foto ©Martin Turek

« Zpět