Strach před transplantací

Obrázek

Ledviny mě selhaly až téměř do úplného konce. Bylo mi tak nepředstavitelně špatně, že okamžitý nástup na dialýzu byl pro mě vysvobozením. Jakákoliv bolest, nevolnost a další stavy byly ve srovnání s tím, co bylo, mnohem snesitelnější. Dostal jsem katetr do krku na počáteční dialýzy, než se mi zhojí šant na ruce, a začal jsem dojíždět třikrát týdně na 4 hodiny. Můj stav se začínal zlepšovat a postupně jsem se začal vracet do "normálního" života. Po dlouhodobém pobytu v zahraničí nás čekalo dost starostí se sháněním bydlení, práce, přihlášení na pojišťovnu, vyřizování invalidního důchodu, atd. Časem už jsem byl schopný začít znovu sportovat. Rád jsem plaval, jezdil na kole a vrátil se opět ke sportovnímu lezení. Mačkání gumového kolečka a držení chytů na stěně mělo blahodárný vliv na můj šant. Musel jsem si samozřejmě dávat obrovský pozor, abych se do něj nebouchl, nebo ho nepřiškrtil lanem, ale pravidelné posilování předloktí mi dělalo dobře. Našel jsem si i práci. Jsem vystudovaný učitel TV a AJ a už jsem měl za sebou čtyřletou praxi a dobré reference, v nedaleké škole zrovna potřebovali angličtináře. V červenci jsem najel na dialýzy a od září nastoupil jako učitel.

Zorganizoval jsem si život a zvykl si na pravidelné návštěvy dialyzačního střediska. Nemohl jsem ale pochopit, že někdo je spokojený na dialýze a transplantaci nechce. Nemuset chodit do práce a pobírat pravidelný invalidní důchod někomu stačí k pohodlí, ale za jakou cenu. Bez rozmýšlení jsem souhlasil se zařazením do čekací listiny na transplantaci a vůbec nad tím nepřemýšlel. Dialýzu jsem bral jako přechodný stav. Tak plynul čas a najednou jednoho dne o půlnoci telefon: "Dobrý večer, máme pro vás ledvinu, už pro vás jede sanita. Sbalte si věci a jedete do Prahy."

Celou dobu jsem na tuto chvíli čekal a najednou je to tady. Ufff! Co všechno člověku v tu chvíli proběhne hlavou. Loučím se s milovanou ženou, která se mnou přečkala všechny ty problémy a byla pro mě obrovskou oporou v nejhorších chvílích. Uvidím ji ještě někdy? Ale to už dole zvoní saniťák. Je únor, kolem sníh, lehce mrzne a je úplně čisté nebe plné hvězd. Nejhorší je cesta z Jablonce do Prahy. Normálně je to necelá hodina po rovné dálnici, tenkrát se mi zdála nekonečná. Koukám na hvězdy na nebi, na to ticho mrazivé zimní noci a v duchu se ptám, dopadne to dobře? Já tady chci ještě dlouho být, ještě jsem toho tolik nestihl. Do očí se mi hrnou slzy. Saniťák mě utěšuje: "Dobře to dopadne." Zřejmě to už zažil mnohokrát přede mnou, nevím.

Přijíždíme do IKEMu. "Dobrý den, tady se vysvlečte, vysprchujte, vyholte, potom se oblečte do připravené košile a čekejte", vše dělám automaticky. Posadím se a čekám další dvě hodiny. Ani si už nedokážu vybavit, co se mi tenkrát honilo hlavou. To čekání v prázdné, bílé, sterilní místnosti, bylo ubíjející. Konečně se něco děje, lehám si na vozík a vezou mě na sál. Otevřou se velké dveře a tam je na stropě silné světlo a kolem se pohybují osoby celé zahalené v pláštích. Vidět jsou jim jenom oči. Přikryjou mě prostěradly a zůstane mi odhalený obličej. Nemůžu se pohnout a vidím jenom rovně do stropu. Vnímám kolem tichý cvrkot, každý si připravuje to své. Najednou se nade mnou začnou sklánět postavy a představují se mi. Je to zvláštní, vidím jenom jejich oči a slyším jejich hlas. Představuji si, jak asi vypadají. Poslední se sklání anesteziolog a já usínám. Strach je pryč, všude zavládl klid. Nevím, jak dlouho jsem čekal, ale pravděpodobně venku začínal nový den...

           ....probudil jsem se až další den ráno. Vše se povedlo a letos v únoru to bylo už celých 13 let, co mi ledvina bez problémů funguje. Nemá žádné výkyvy a hodnoty jsou stále stejné. Však se o ni také starám. Děkuji všem v IKEMu za můj nový život.

Text ©Martin Turek

Transplant Sport CZ

« Zpět