Strach z transplantace

Obrázek

Když se můj zdravotní stav začal zhoršovat, nejprve jsem si to vůbec neuvědomovala. Byla jsem pod dohledem lékařky na poliklinice na Strahově, kam jsem to měla asi pět minut cesty ze své studentské koleje a tak jsem tam prostě jednou za čas chodila na odběry krve a moc jsem situaci neřešila. Skoro pokaždé mi bylo řečeno, že se výsledky zhoršují, ale mně bylo dobře, nic jsem na sobě necítila, tak jsem byla přesvědčená, že to zas tak hrozné být nemůže a že se to zase časem zlepší.

V té době jsem studovala těžkou vysokou školu, měla spoustu kamarádů, žila jsem s přítelem, trávila hodně času hraním počítačových her a sledováním filmů, v rámci možností jsem i trochu sportovala a to všechno dohromady mně hodně zaměstnávalo, takže na dlouhé úvahy o svém zdravotním stavu jsem prostě neměla čas. Navíc na nějaké menší či větší problémy s ledvinami, návštěvy u lékařů, testy krve a moči a spoustu jiných medicínských věcí jsem byla zvyklá od mala, takže jsem si ani neuvědomovala, jak vážnou se situace postupně stávala.

Když přede mnou poprvé vyslovili slovo transplantace, neproběhlo mi hlavou vůbec nic. Nikdy před tím jsem o ní neslyšela. A o dialýze už vůbec ne. Navíc v době, kdy se o ní začalo mluvit, už jsem na sobě pociťovala obrovskou únavu a moc nevnímala co se kolem mě dělo. Těsně před operací jsem spávala až 18 hodin denně. V té době chodili moji rodiče na různé semináře, diskuse s lékaři i pacienty a snažili se získávat co nejvíce informací, ale ke mně se většina těch informací nedostala. Jednak se mně rodiče snažili chránit, takže o tom špatném, co by se mohlo přihodit se mnou nemluvili, a jednak jsem byla moc slabá na to, abych mohla ty složité informace vstřebat.

Myslím si, že to bylo způsobeno právě tím, že jsem neměla dostatek informací, ale neměla jsem strach dokonce ani večer před transplantací, kdy jsem ležela v IKEMu na pokoji a pozorovala kamzíky. Dokonce jsem mamce, která jako dárkyně ležela na úplně jiném pokoji na úplně jiném patře, poslala esemesku o tom, že koukám z okna na kamzíky, kteří tam určitě přišli proto, aby nám přinesli štěstí. Mamka má dodnes tu esemesku v telefonu uloženou.

Naprosto přesně si ale pamatuju na to, jak mi sestřička přinesla první tabletu imunosuprese. Vzala jsem ji do ruky a prohlížela si ji. Byla to hladká růžová tableta. Tehdy mi hlavou probíhalo strašně moc myšlenek, nicméně žádná z nich nebyla o strachu. Spíš mně napadalo jak je zvláštní, že se člověk snaží celý život si imunitu zlepšovat správnou životosprávou (i když při představě života na vysokoškolských kolejích by se o tom asi dalo úspěšně polemizovat), sportem a podobně a najednou mu přinesou malou růžovou tabletu, která má všechno převrátit vzhůru nohama.

Když nad tím teď zpětně přemýšlím, strach jsem v souvislosti s transplantací poprvé pocítila, až když mi po půl roce na dialýze zavolali, že pro mě mají novou ledvinu. Předtím to byla jen euforie z toho, že se transplantace povedla následovaná obrovským zklamáním, když jsem se dozvěděla, že se operace nakonec vlastně nepovedla a potom půl roku trvající apatií a jakýmsi zoufalstvím. Skoro při každé dialýze jsem přemýšlela o smrti. O tom, že můj život je závislý na přístroji, který mi musí třikrát týdně 4 hodiny filtrovat krev, abych byla schopná žít. A myslela jsem na to, co by se stalo, kdyby se přestala vyrábět elektřina, nebo chemikálie do toho přístroje, co kdybych na dialýzu přestala chodit. Jak asi vypadá smrt na otravu krve?

Teprve když jsem si prošla vším tím psychickým a fyzickým peklem, dostala jsem před tou druhou transplantací strach. Protože jsem přesně věděla, co mně čeká, pokud se to nepovede a jak moc můžu získat, pokud se to povede. Možná by se dalo říct, že se ta první transplantace nepovedla, protože jsem si plně neuvědomovala, jak velký to byl vlastně dar, možná jsem si ji prostě nezasloužila. Člověk je přece schopen bát se pouze tehdy, pokud ví, co může ztratit.

Text ©Lucie Spevaková

Transplant Sport CZ

« Zpět